Jsme ve válce. Když budete porušovat pravidla, můžete umřít. Nevím, kam by ti lidi šli, kdybychom otevřeli hranice, protože u nás bude bezpečno před virem i po viru, vždycky u nás bude bezpečno. Přítomnost otce u porodu není lidské právo, ale módní výstřelek.
To jsou jen některé z parafrází výroků představitelů našeho státu v průběhu karantény v Česku. Čiší z nich demagogie, zastrašování, často naivita až hloupost. Bezpečno mi s nimi není.
Cítím se naopak ohrožen. O plošných zákazech a omezeních rozhodují lidé, o jejichž motivaci mám vážnou pochybnost – podsouvají mi, jak jsme ve všech opatřeních dobří až nejlepší a přitom omezili zásadně moje práva. Hájení těchto zákazů působí často zmateně až absurdně.
Symbolem boje proti megaviru u nás budiž rouška. Zpočátku symbolem sympatickým – národ se semkl v jejich výrobě, aby je dodával potřebným např. v nemocnicích a sociálních zařízeních, protože roušky by jinak nebyly. I přesto státní aparát nařídil nosit je všem a všude. A tak se symbol proměnil – stal se náhubkem k omezení, umlčení, zastrašení. Do jaké míry snad opravdu k ochraně, se dozvíme snad s odstupem.
Buďme proto ostražití a pozorně sledujme, co se děje kolem nás. Žití ve strachu a bytí jen tupou ovcí si generace našich rodičů užila až až a důsledky toho zažíváme každý z nás dodnes. Nenechme se omezovat a vnucovat jinými to, jak se máme cítit a co máme dělat. Ano, zákonná nařízení je třeba respektovat, ale strážit jejich smysluplnost a bedlivě sledovat tvůrce těchto zákazů, je naším nezadatelným právem až povinností, nikoli módním výstřelkem.
A kam bychom šli, Andreji, kdyby se otevřely hranice? Tak zaprvé – do toho vám nic není. A zadruhé – klidně nikam. Ale ten pocit, když jsou otevřené, je k nezaplacení!